Leonardo da Vinci

Leonardo da Vinci se narodil 15. dubna 1452 v Toskánsku, ve vesnici Anchiani nedaleko města Vinci v blízkosti Florencie. Pět let vyrůstal na venkově pouze s matkou a poté žil s otcem ve Vinci, kde začal chodit do školy. Brzy vynikal v matematice. Asi ve čtrnácti letech odjel s otcem do Florencie. Ta byla tehdy ovládána mocným bankéřským rodem Medicejských, který zde nechal postavit mnohé chrámy a paláce. Jimi a jejich výzdobou byl Leonardo fascinován, a tak se začal učit v dílně malíře a sochaře Andrea Verrocchia (1469). U něj získal nejen technickou zručnost, ale naučil se také objektivnímu, funkčnímu a přesnému zobrazování kreslených předmětů. Roku 1472 byl Leonardo přijat do cechu florentských malířů. Leonardo odešl roku 1482 do Milána a vstoupil do služeb vévody Lodovica Mora z rodu Sforzů. Po morové ráně (1484), která postihla celou jednu třetinu obyvatel Milána, navrhuje Leonardo plán ideálního lombardského města. Lodovico Moro ovšem Leonarda oceňoval hlavně jako malíře a objednal u něj portrét své milenky Cecilie Gallerani (Portrét dámy s hranostajem). Po jeho dokončení se Leonardo stal dvorním malířem se stálým platem, založil si dílnu a obklopil se pomocníky a učedníky. V takto zajištěné situaci se mohl věnovat již zmíněné obrovské zakázce – jezdecké soše Franceska Sforzy. V této době začíná období, v němž se Itálie stala obětí loupeživých válek. Ty propukly ohrožením Milána, v čele s Lodovicem Morem, ze strany Neapole a Florencie. Moro našel oporu u habsburského dvora a hlavně u francouzského krále Karla VIII., jehož armádu pozval do země. Francouzská vojska se převalila přes celou Itálii do Neapole. Roku 1495 byl francouzský král donucen kvůli Lodovicově zradě podepsat potupný mír. Po těchto událostech se Lodovico Moro prozíravě rozhodl vybudovat svou rodinnou hrobku v klášteře Santa Maria della Grazie. Přestavbou kláštera získal Leonardo na stěnách nového refektáře prostor pro svoje velkolepé dílo Poslední večeře Páně. Jím byli všichni uchváceni a Leonardo byl odměněn pozemkem – vinicí u Porta Vercellina. Mezitím ale ve Francii připravoval Ludvík XII. odvetu za utrpěnou porážku a vyslal k Milánu armádu. Lodovico Moro uprchl na sever a milánským vévodou se tak stal francouzský král Ludvík XII. Leonardovi byla odňata vinice a jeho Poslední večeře Páně měla být dokonce převezena do Francie, naštěstí nebyl nalezen postup, jak to provést. Francouzi tedy zničili aspoň Leonardův model jezdeckého pomníku. Po osmnácti letech Leonardo opouštěl Milán s pocitem křivdy a zmaru. S krátkým zastavením v Mantově zamířil do Benátek sužovaných tureckou hrozbou, doufaje v uplatnění svých vynálezů válečné techniky. Roku 1500 se vydal opět do Florencie. Tam bydlel u matematika Luca Pacioliho, jehož dílo o božské proporci a o architektuře prý ilustroval. V pitevně florentské nemocnice Panny Marie také dále studoval anatomii člověka. Pro kostel Santissima Annunziata maloval oltářní obraz, a přestože jej po deseti letech dokončil, nikdy ho nevydal z rukou. Jeho největším počinem pro město měl být obraz bitvy U Anghiary v novém sále vládní budovy. Malba ovšem nebyla kvůli technickému nezdaru uskutečněna a zachovala se pouze kopie návrhu na kartonu. Leonardo se možná vrátil do Florencie s nadějí, že bude pověřen vytvořením sochy Davida. Smlouva na jeho sochu však byla podepsána s Michelangelem Buonarroti. Leonardo opustil Florencii a odjel do Říma, aby tu pracoval pro papežova syna Cesara Borgiu, jenž byl vojevůdcem papežské armády. Stal se vrchním pevnostním inženýrem a měl přístup do mnoha citadel a pevností, aby tam mohl provádět různé změny a úpravy. U této činnosti dlouho nevydržel a vrátil se do Florencie, kde poznal Monu Lisu, ženu Florenťana Francesca da Giocondo. Jejímu portrétu se věnoval čtyři roky a opět s ním srostl natolik, že se s ním nedokázal rozloučit. V té době řádila mezi Florencií a Pisou válka a Leonardo chtěl opět sloužit svými neobvyklými nápady. Přesvědčil představitele Florencie, že je možné Pisu porazit beze zbraní, pouze tím, že se tok řeky Arna odvede jinam a tak bude Pisa zbavena spojení s mořem. Leonardo navrhl dokonce i bagry, jimiž se začal hloubit kanál. Ani tento záměr však nebyl dokončen, možná také proto, že se Leonardo začal zabývat zkamenělinami a otisky pravěkých živočichů, které byly při výkopu nalezeny. Tento objev vedl Leonarda k poznání, že tam, kde je dnes pevnina, bývalo kdysi moře. Uprostřed roku 1506 opustil Florencii a vrátil se do Milána, který stále patřil Francouzům. Už se zapomnělo, kolik let sloužil Lodoviku Morovi, a stal se dvorním malířem Ludvíka XII. V této době také pokračoval ve studiu anatomie, optiky, hydrauliky a plánů měst. Jeho klid byl opět přerušen válkou, která skončila ústupem Ludvíkova vojska zpět do Francie. Vlády v Miláně se ujal Massimiliano Sforza, syn Lodovika Mora. Kvůli svému předcházejícímu působení pod záštitou francouzského krále musel tedy Leonardo roku 1513 opět opustit Milán. Na pozvání papežova bratra Giuliana Medici se vydal do Říma, kde už ovšem nedostal žádnou velkou uměleckou zakázku. Kvůli svým pitvám a kacířským teoriím o pohybu Slunce zde měl mnoho odpůrců. Z této doby pochází také mnoho jeho apokalyptických výjevů. Pokoušela se o něj nemoc a po mozkové mrtvici ochrnul na jednu ruku. Roku 1516 byl pozván do Francie a František I., francouzský král, jej ubytoval na zámečku v Cloux nedaleko královského zámku Amboise. Tam ještě tři roky pokračoval ve studiu, organizoval královské slavnosti a projektoval stavbu královského paláce v Romorantinu. Zemřel 2. května 1519 a byl pochován na zámku Cloux u Amboise. V závěti datované 23. dubna téhož roku odkázal všechny své rukopisy, kresby, nástroje a nářadí svému nejoblíbenějšímu žáku Francescu Melzi. Jeho druhý žák Salai zdědil všechny Leonardovy malby zbylé v dílně (včetně Mony Lisy).