Karel IV. - Univerzita Karlova

Univerzita Karlova byla založena listinou Karla IV. ze dne 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Paříže a náleží k nejstarším evropským univerzitám. Panovník se tak snažil učinit z českého království trvalý střed římské říše. Kladl velký důraz na vzdělanost pražské metropole, kam chtěl soustředit domácí i zahraniční vzdělance a podepřít tak základnu moci. Měla čtyři fakulty: teologickou, právnickou, medicínskou a svobodných umění. V dějinách Karlovy univerzity zanechala významnou stopu vláda Rudolfa II., jenž z Prahy vytvořil kulturní metropoli, kde se scházeli nejvýznamější učenci Evropy (např. Tycho de Brahe, Johannes Kepler) a kde rozvíjela se univerzitní vzdělanost. Počátkem 17. století se univerzita dostala pod silný politický vliv zemských stavů zapojených do protihabsburské opozice, jejichž představitelé vyvolali konflikt na počátku první celoevropské války (třicetiletá válka v letech 1618 - 1648). Jejich porážka přinesla výraznou změnu uspořádání univerzity. Vítězný římský císař a český král Ferdinand III. v roce 1654 spojil Karolinské učení s jezuitskou univerzitou v Klementinu. V časech vrcholného nacionálního politického hnutí byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena v roce 1882 na dvě: českou a německou. Na přelomu 19. a 20. století dosáhly obě univerzity vysoké vědecké úrovně. Na německé působil např. profesor Albert Einstein. Na české univerzitě vynikly osobnosti, které měly významnou úlohu ve státněpolitickém emancipačním procesu, na prvním místě profesor Tomáš G. Masaryk, který se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky v roce 1918. Univerzita Karlova, jak byla česká univerzita v samostatném státě nazvána, využila nových podmínek k rozvoji vědeckého bádání, jehož některé výsledky dosáhly světového měřítka. Za připomínku stojí objevy profesora Jaroslava Heyrovského v oboru polarografie, za něž v roce 1959 obdržel Nobelovu cenu.